Za prvé: naprostá absence koordinovaného postupu napříč jednotlivými úřady, který by umožnil vytvořit konečně jednoduchý, funkční systém vizuálního stylu pro veškerou komunikaci státních úřadů, počínaje zákonodárnou a konče exekutivní mocí Českého státu. Tedy systém, který by byl srozumitelný pro veřejnost a pomáhal jí v orientaci a komunikaci s úřady státní správy. Naprostý opak současného stavu, kdy se veškerá ministerstva aj. tváří jako soukromé firmy.

Za druhé: absurdní plýtvání finančními prostředky. Většina soutěží na vizuální styl ministerstev počítá s rozpočty v řádu tisíců za logo a manuál vizuálního stylu. K tomu je ale navíc třeba připočíst další náklady na implementaci: označení budov, kanceláří, tiskoviny etc. Opakování soutěží a výběrových řízení celkové náklady donekonečna zvyšuje. Dokud nebude existovat jeden komplexní vizuální styl, který přesáhne jedno volební období instalovaného ministra, plýtvání penězi se nezastaví.

Možné polské řešení

Česká republika ovšem není zdaleka jediná, která se s podobnými potížemi potýká. Na stejně neutěšený stav v Polsku loni zareagovala ve své diplomové práci Marta Gawin z Akademie Sztuk Pięknych v Katowicích. Její řešení jsem viděl poprvé na bienále studentského designu Agrafa, kde dostala (právem) nějakou cenu, a o několik týdnů později i mezi nejlepšími diplomkami Polska, ČR, Slovenska a Maďarska. Marta vytvořila celou sérii stylově shodných obecných heraldických figur: jde o celkem pět variant bílé polské orlice s korunou plus několik možných kombinací figury a bílého pole (či štítu). Koncepce vychází do značné míry z již známých (a ověřených) modelů, které známe například z Nizozemska a především Německa, odkud si autorka vypůjčuje celý systém hierarchizace jednotlivých symbolů. Formálně se kresebná stylizace nejvíce podobá návrhu, který publikoval na stránkách časopisu Font a následně i v jeho tištěné verzi písmař Tomáš Brousil. Autorka inspiraci všemi zmíněnými realizacemi ve svém projektu přiznává, a prostřednictvím své práce jejich odkaz rozvíjí.

Vlastní orlici, individuální ve zpracování křídel či ocasu, má prezident, vláda, parlament, justice a ostatní státní orgány (jako například policejní složky). Navíc se každá variace liší i celkovou kompozicí: jednotlivé figury jsou vepsány do kruhu, čtverce, dvou variací na španělský štít či do pětiúhelníku. Dále je možné znaky rozšiřovat o dvě varianty stuhy… a samozřejmě i doplňovat doprovodným textem. Systém tak umožňuje vytvářet prakticky nekonečnou řadu variací značek pro existující i budoucí úřady.

Z výše popsaného a především z přiložených ukázek je myslím zjevné, že před sebou máme nebývale rozsáhlou a komplexní magisterskou práci, se kterou se nesetkáváme každý den. Nejen v Polsku, ale i v našem prostředí je to velmi pádný příspěvek k diskusi o potřebě sjednocení vizuálního stylu jednotlivých státních úřadů. Byl bych nesmírně rád, kdyby přibývalo podobných projektů, které ukazují, že je možné — a především účelné — zabývat se problematikou sjednocení vizuálního stylu státního aparátu.

Heraldika pro 21. století?

I když asi nejsem velkým přívržencem heraldiky, právě v oblasti státní správy má svou nezpochybnitelnou tradici, na kterou je možné efektivně navázat. Aktualizovaná, zjednodušená, různým aplikacím lépe přizpůsobená heraldická kresba může i v dnešní době velmi dobře fungovat jako dostatečně reprezentativní vizuální prvek, který se stane organickou součástí promyšleného vizuálního stylu. Ukazuje možný způsob, jak moderní grafický design může zlepšit úroveň komunikace instituce s veřejností. S úctou k tradici, ale s ohledem na proměnu doby a nové nároky, které jako společnost klademe na prostředí, ve kterém se pohybujeme.

Kompletní PDF dokument si můžete prohlédnout na publikačním serveru ISSUU

…někdy v budoucnosti – at some time in the future… ( slovník – seznam.cz)

Každý, kdo se pohybuje na minovém poli vizuální komunikace, ví, že grafický(cká) designér(ka) musí zvládat profesní přesahy do jiných oborů, že musí nalézat originální, identická, logická, srozumitelná a komunikativní řešení, znovu a znovu řešit vztahy obsahu a formy. Také reagovat na technologické proměny oboru, který je i tak dost složitý a neustále se proměňuje, a to velmi rychle. Přitom všem ale podstata práce grafika zůstává stejná (vizualizace informací grafickými prostředky).

Logická úvaha pro fázi – studium oboru GD.  Jaký má být obsah výuky budoucích profesionálů GD? Tušíme, do čeho doroste student grafického designu a vizuální komunikace, až se stane absolventem? Jak bude reálně vypadat obor GD za pět let? Kam se posune dnešni pozice Augmented Reality, Computer Typography, HTML5, aplikací pro čtečky, tablety a chytré telefony? Co se stane s principy informačního a komunikačního designu, web designu, s typy a druhy nosičů a s marketingem?

Aby se grafický design vyvíjel, potřebuje teoretickou reflexi. Všude ve světě významné a tvůrčí osobnosti GD přednáší na univerzitách, sympoziích, realizují workshopy, semináře a vydatně publikují. Teoretické analýzy a vize GD jsou u nás spíše výjimečnou aktivitou několika osobností. Zkrátka, slogan „nejsou lidi“ funguje.

Dva roky je na Fakultě multimedálních komunikací (UTB ve Zlíně) akreditován doktorský studijní program pro umělecké obory s ojedinělou možností  kombinovat teorii s  praktickým uměleckým výkonem. Hledáme absolventy, grafiky, lidi s praxí v „terénu“, kteří by chtěli v Ateliéru Grafický design tři roky studovat (získat titul PhD.) k tomu několik hodin týdně externě učit (přednášet a komunikovat) a kteří by, časem, převzali odpovědnost za ateliér, jeho koncepci, obsah a výuku na plný úvazek (kontinuita je na vysoké škole důležitější než si myslí leckterý manager či byrokratický boss). Týká se to i absoloventů uměnovědných studií filosofických fakult. Současný, živý, aktuální stav grafického designu skoro žádný z „kunsthistoriků“ neřeší. Samozvaných kritiků je plný facebook, ale specializovaný, na současný GD zaměřený teoretik, jednoduše zatím není k mání.

Takže nabízíme otevřený prostor pro dva až tři nadšené a zaujaté lidi s preferencemi které jsem tu popsal, kteří vidí a tuší, co ostatní zatím ne. (Pozn.: nejde o konkurs podobný tomu, co předvedl Philippe Starck v dokumentu BBC).

doc. Jiří Eliška
dr. ak. soch. Rostislav Illík

Ateliér Grafický design, FMK UTB ve Zlíně

Přednáška Isidro Ferrera

Institut Cervantes, 3. listopadu 2011, 19.00
Na Rybníčku 6, Praha 2
Přednáška bude ve španělštino, tlumočení do češtiny (a španělštiny) je zajištěno.
Vstup zdarma.

Vynikající španělský grafický designér Isidro Ferrer má charakteristický a obtížně zaměnitelný styl. Je znám a oceňován především jako tvůrce plakátů, i když v jeho portfoliu najdete také ilustrace pro děti i dospělé, animované filmy či komiksy. Ferrer ve své práci tvůrčím způsobem kombinuje tradiční postupy s ryze současným grafickým designem.

Přednáška bude ve španělštině, tlumočení do češtiny je zajištěno. Úvodní slovo a dotazy publika v češtině budou naopak tlumočeny do španělštiny.

Webové stránky Isidro Ferrer.

Facebooková stránka přednášky.

Cyklus přednášek společně pořádají Goethe-Institut, Instituto Cervantes, Velvyslanectví Nizozemského království a Velvyslanectví Státu Izrael. Kurátorem projektu je český grafický designér Filip Blažek.

Projekt bude pokračovat i v roce 2012; své tipy na přednášející nebo komentáře k přednáškovému cyklu můžete sdílet na facebookové stránce.

Přednáška Reného Knipa

Goethe Institut, 18. října 2011, 19.00
Masarykovo nábřeží 32, Praha 1
Přednáška bude v angličtině, tlumočení do češtiny je zajištěno.
Vstup zdarma.

René Knip je pozoruhodný nizozemský typograf a grafický designér. Navrhl řadu písem, logotypů, plakátů, knih, vytvořil design několika interiérů i pouličních cedulí. V poslední době přechází od typografie dvourozměrné k třírozměrné. Proto název jeho přednášky zní Ateliér René Knip: Procházka ve 2½. rozměru.

Webové stránky Atelier René Knip.

Facebooková stránka přednášky.

Cyklus přednášek společně pořádají Goethe-Institut, Instituto Cervantes, Velvyslanectví Nizozemského království a Velvyslanectví Státu Izrael. Kurátorem projektu je český grafický designér Filip Blažek.

Poslední přednáška roku 2011 se uskuteční 3. listopadu, kdy v Institutu Cervantes vystoupí španělský výtvarník Isidro Ferrer.

Přednáška Davida Tartakovera

Institut Cervantes, 13. dubna 2011, 19.00
Na Rybníčku 6, Praha 1
Přednáška bude v angličtině, tlumočení do češtiny je zajištěno.
Vstup zdarma.

David Tartakover, celosvětově oceňovaný izraelský grafik, designér, pedagog a politický aktivista, který se již od roku 1975, kdy v Tel Avivu zahájil činnost svého studia, inspiruje mottem: „Svoboda názoru není právem, ale povinností.“

Tartakover se proslavil sérií autorských politicky provokativních plakátů a politicky angažované tvorbě zůstává věrný dodnes. Považuje se za „lokálního designéra“, tedy umělce čerpajícího inspiraci z dění na místní, izraelské scéně. Jeho specializací jsou různé aspekty vizuální komunikace propojující právě kulturu a politiku.

Vedle individuální tvorby patří mezi jeho různorodé aktivity také shromažďování sbírek a výzkum historie izraelského designu jako takového. Jeho lexikon shrnující izraelský vývoj v 50. letech vyšel knižně v roce 1996 pod názvem „Where We Were, What We Did“ (Kde jsme byli, co jsme udělali).

Od roku 1976 patří David Tartakover mezi vůdčí pedagogy na katedře Vizuální komunikace Akademie umění a designu Becalel v Jeruzalémě. V roce 2002 získal Izraelskou cenu (Israel Prize), nejvyšší státní ocenění za přínos v oblasti kultury.

Webové stránky Davida Tartakovera.

Facebooková stránka přednášky.

Cyklus přednášek společně pořádají Goethe-Institut, Instituto Cervantes, Velvyslanectví Nizozemského království a Velvyslanectví Státu Izrael. Kurátorem projektu je český grafický designér Filip Blažek.

Přednášky se budou zabývat proměnami oboru na počátku 21. století, vztahem designu a umění a tím, jak mohou grafičtí designéři ovlivňovat svět. V dubnu vystoupí izraelský umělec David Tartakover, na podzim přijede Isidro Ferrer ze Španělska a René Knip z Nizozemska.

Přednáška Fonse Hickmanna

Goethe Institut, 31. března 2011, 19.00
Masarykovo nábřeží 32, Praha 1
Přednáška bude v němčině, tlumočení do češtiny je zajištěno.
Vstup zdarma.

Studio Fonse Hickmanna m23 založili Gesine Grotrian-Steinweg a Fons Hickmann v roce 2001. Patří mezi nejúspěšnější současná studia, téměř všechny jejich práce získaly mezinárodní ocenění. Berlínské studio je zaměřené na komplexní komunikační systémy, soustředí se na corporate design, knižní grafiku, tvorbu plakátů, layout časopisů a digitální média. Práce studia se vyznačují konceptuálním a analytickým přístupem a zároveň smyslem pro humor.

Fons Hickmann vyučoval na řadě univerzit, přednášel a vedl workshopy po celém světě. Je autorem publikací „Touch Me There“ a „Beyond Graphic Design“. Je profesor na Universität der Künst v Berlíně, člen ADC, TDC New York a AGI Alliance Graphique Internationale.

Facebooková stránka přednášky.

Cyklus přednášek společně pořádají Goethe-Institut, Instituto Cervantes, Velvyslanectví Nizozemského království a Velvyslanectví Státu Izrael. Kurátorem projektu je český grafický designér Filip Blažek.

Poznámka redakce: tento text nám zaslal Garcy jako reakci na články Filipa Blažka a Alana Záruby (a s nimi spojenou diskusi), avšak s tím, že ho můžeme publikovat pouze pod pseudonymem. Rozhodli jsme se mu vyhovět. Text ponecháváme v původní podobě bez redakčních úprav a korektorských zásahů.

Jak již bylo zmíněno, spousta lidí svádí současný stav GD v ČR na školství a studenty. Nechci však jen reagovat a odpovídat na vodítka zmíněná v článcích pana Blažka a pana Záruby, chci uvést vlastní perspektivu. Grafický design v ČR je v situaci, kterou si někteří uvědomují, jiní ne, některým je jedno — ale to hlavní — každý ji vnímá jinak. Každý situaci svádí na něco jiného — jde o generační rozdíly, rozdíly ve vnímání estetiky, ale i historie, použitých prostředků, rozpor mezi grafikou a uměním a spousty dalších faktorů.

Jeden z faktů je takový, že kvalitních grafiků je v této zemi málo, komunita je poměrně úzká, její členové se navzájem znají a dostat se na příčky známých jmen není úplně jednoduché — dostat se do onoho úzkého kruhu. Tato generace v podstatě diktuje tempo onoho profesionálního grafického designu, přičemž má právo kritizovat jiný, nekvalitní, GD. Názorově mi však přijde, že se tato skupina točí v kruhu. Volá po pokroku a zlepšení situace, ale nevnímám nějaký aktivní boj o zlepšení, nebo snad pokrok u samotné „špičky“ GD v ČR. Tempo stagnuje. Sem tam se najde někdo, kdo se kriticky ozve, avšak až když se něco pokazí, až když někdo vyhraje soutěž špatným vizuálem, ministerstvo vypíše špatně zadanou soutěž apod. — do té doby většinou všichni mlčí. Je zde naprostá absence teoretiků GD, nějakých směrovatelů a filosofů tohoto oboru. Když by se teď dal zastavit čas, co bychom viděli? Několik „starších“ grafiků, kteří již mají své jméno, momentálně se ozývající proti některým chybným věcem v oboru, mající svůj styl, své zázemí, a někteří z nich se situací spokojeni jsou, jiní ne. Pak zde máme generaci mladší — většinou studující, snažící se ve většině případů zuby nehty odlišit, vymanit se ze stylu oné české špičky, vnímat zahraniční tvorbu, přinést něco nového — některým se to daří, jiní si pouze myslí, že to dělají, hodně mluví, ale skutek utek. Je třeba si ale uvědomit jednu věc — kdo jiný má změnit poměry, nebo úroveň GD v ČR, než právě mladší generace? Může to snad změnit někdo z oné generace starších? Že se ráno probudí a najednou prásk, začne přemýšlet úplně jinak a začne tvořit naprosto výjimečně a pokrokově? Tvořit určitě jinak ze dne na den nemůže — jeho role ale musí být v jeho zkušenosti, v jeho věku, v jeho ostřílenosti — v jeho schopnosti vytvořit základy a zázemí pro onu nastupující generaci, vítat její nový pohled, ne se ji snažit znemožnit a špinit, podrážet ji nohy. Má být základním kamenem, na kterém budou další generace stavět. Odrazovým můstkem.

Ročně ze škol grafického zaměření vyjde mnoho grafiků. Někteří smutní, že jen velmi malé procento je skutečně kvalitní — jak jinak by ale tomu mělo být? Není výjimečnosti bez průměrnosti. Kdyby ročně ze škol vyšlo tisíc skutečně špičkových grafiků — znali bychom vůbec někoho? Kdo by z nich byl vlastně výjimečný, kdo by se vymykal, když bychom měli desítky a stovky stejně kvalitních, kdo by si získal jméno a dokázal by obor někam posunout? Bylo tomu snad v historii jinak? Já jsem rád za to, že je spousta nekvalitních lidí, jsou jako listy stromu. Strom, majíce tisíce listů, roste právě jen díky nim. Kmen by bez listů nepřežil… listy nakonec oschnou, odpadnou, za rok narostou nové — není tomu v GD stejně? Díky těmto tisícům ale kmen sílí, roste. Je schopný se prodrat do závratných výšin. A neměl by být kácen. Je to souboj o světlo. Starší generace grafických designerů je v roli lesní půdy — stromy bez ní nepřežijí, a ona je stromy vyživována. Symbióza. Přesto tomu tak v ČR není. Je vždy snazší se proti něčemu vymezit, než utvořit zcela nový názor. Je snazší ničit, než budovat. Je snazší se ptát, než odpovídat.

Jinou kapitolou je vztah kantor vs student. Lidé nestudující pro grafiku žádnou školu často používají větu „škola talent nenaučí“. S tím já ale souhlasím. Je však naivností za tento výrok dodávat „proto školu nepotřebuji“. Škola skutečně nemůže být továrnou na kvalitní lidi, není schopná dát součásky dohromady a vytvořit rychlý vůz, jeden za druhým a s nimi vyhrávat okruhové závody, doma, i ve světě. Školství ale má důležitou polohu utvoření a formování onoho talentu. Talentovaný člověk bez dobré vysoké školy je jakýmsi polotovarem, je přísadami pro něco většího. Každý talentovaný člověk, pokud je opravdu kvalitní, má kapacitu na to, se dostat někam dál. A právě k tomu mu dle mého názoru škola pomůže. Využije všech jeho přísad a dokáže z něj uvařit něco jedinečného, vychovat ho, pomoci mu. Je přece zcestné házet situaci školství na pedagogy, ze právě kantor nedokáže „vytvořit dobrého grafika“ — dobrý grafik se musí vytvořit sám. Škola dává možnosti — možnosti setkávat se s kvalitními lidmi, se starší generací, která nechce kácet, ale je onou živnou půdou, získávat kontakty a rozhled, získávat sebevědomí. Pro člověka bez grafické střední školy je české vysoké grafické školství říší sedmi divů. Bez vystudování jediné grafické školy může být samouk velmi kvalitní, přesto má mezery — a i kdyby si mezery nepřiznal — díky škole mohl být v tento okamžik stále zastaveného času někde mnohem dál. I sebevětší talent, bez jakéhokoliv studia, naprostý samouk, může vytvářet nadčasové věci — které mu však ostatní pošlapou, často ukončí jeho cestu. Díky škole může ve své tvorbě pokračovat, navíc se zpětnou vazbou těch, kteří již něco dokázali. Utvrdí se ve znalostech písma skrze výuku těch nejlepších typografů, vlastníma rukama si vyzkouší sítotisk, načichá se v ofsetové dílně. Background mu utvoří znalost dějin umění, diskuse s odborníky na rozličné problematiky. Kde by takové vlastnosti získal sám? Je v této roli snad školství zbytečné? Troufám si tvrdit, že nikoliv. Znovu ale musím zopakovat, že škola není fabrika a i přes všechny možnosti, které škola může studentovi dát, jej bez talentu, zájmu a píle dobrým grafikem neudělá. A současně je nutno podotknout, že ne na každé škole může být situace růžová.

Není ale právě oním hybným momentem ta rebelie, jakási vnitřní nespokojenost, stávající se motorem všeho snažení? Vůle něco dokázat? Přinést do GD něco nového, vytvářet takové věci, jako nikdo předtím? Respektovat historii, ale nevázat se na ni, vědět o ni, ale nekopírovat ji? Co bychom byli bez pokroku v minulosti. Proto bych rád znovu vyzval k odhození té roušky nedotknutelnosti a povýšenosti — proč nepomoct těm, kteří nastoupí, kteří mají tu moc nakonec utvořit novou generaci a nový stav GD. Kopáním do nich nikdo ničemu nepomůže.

I přesto zde mnoho věcí chybí — což by ale neměl být předmět lítosti a pláčem nad rozlitým mlékem. Vždyť je to úžasné, že zde něco chybí — a když si to dokonce někdo uvědomí a pojmenuje, co mu zde chybí, je to jako uvědomnění si sebe sama! Volal bych sláva, je zde málo grafických skupin, je zde málo knih, málo teoretiků, sláva! Spousta mezer! Tak je pojďme zaplnit! Najde se někdo takový? Člověk, který nadává, že zde nevychází publikace o grafice, ale přesto neudělá nic, aby nějaká vznikla? Myslí si snad, že oním nadáváním nějakou vytvoří, že spadne z nebe jako mana? Jak jsem ale již zmínil výše — stejně díky za tyto lidi. Díky nim se může najít tolik výjimečných lidí, kteří se rozhodnou ony vyjmenované mezery zaplnit. A oni sami pak můžou brečet nad něčím, co může zaplnit zase generace nastupující. Krůček po krůčku, další generace se musí opřít o to, co zde již je, ne začínat znovu a znovu a znovu a znovu.

Je potřeba diskutovat, ne odmítat. Lidé se přirozeně bojí něčeho nového. Nového názoru, nového stylu. Všechno nové bylo v historii odmítáno a pošlapáno. Někteří často nevidí přes roušku vlastního ega a nedovolí nějaké vznikající kvalitě růst. Ta diskuse je zde potřebná, zamyslet se nad tím, zda nemá druhá strana v něčem pravdu, najít tu rovinu mezi tím, kdy druhý (často klient) něco nesmyslně žádá a jeho názor je zcestný a mezi tím, kdy přece jen může mít pravdu, i za cenu snížení našeho ega jeho pravdu uznat a někam se posunout.

Žijeme v nové době — našemu oboru říkáme grafika, protože prošel přirozeným vývojem, každý dnes máme počítač, který přebírá naprosto dominatní postavení v oboru grafiky, respektive v grafice, ke které jsme si přidali ono moderní slovo design — grafický design. Já ale věřím tomu, že grafika dělaná před 50 lety, je stále předvývojem současného dění. Znovu opakuji, že je to nutný základ, to vědomí nějaké historie, kterou bychom však neměli slepě kopírovat. Grafika může být tvorbou v počítači, i tvorbou ruční a já osobně vynáším do nebes grafiky, kteří jsou schopni tyto metody kombinovat. Tvorba by často měla v počítači končit, nebo vůbec nezačít. Stále je to však grafika. Grafika je schopná být uměním. Grafika jako taková přece není jen služba — když malíř namaluje obraz, sám, ze své vnitřní vize, nálady… pak je označen za umělce. Když grafik ze svého vnitřního nutkání udělá pro sebe plakát, trháním papíru, vylíváním inkoustu, jeho skenováním a finišováním v počítači… pak snad dělá službu? Nerozumím proto lidem, kteří kategoricky odmítají grafiku jako umění. Může přece být obojím, i službou, záleží na konkrétním tvůrci. Studovat historii a poučit se z ní, holdovat českému (a polskému) unikátu ve formě filmových plakátů, kdy byla grafika skutečně nepopíraným uměním. Není odmítání umělecké funkce GD pliváním na tuto památku?

Grafika je mořskou hladinou, rozbouřenou, po které plave jen pár bárek, často těsně před potopením. Moře je plné těl a je tak těžké vyplavat na hladinu, na sluneční svit, když plavce ostatní drží za nohy. Ta masa těl tvoří samotný oceán. Oceán, který je modrý, tvořící onen průměr. Plavci často dojdou cestou vzhůru síly a klesne zase na dno. Pomoci odvážnému. Zkoušet to pořád znovu a znovu. Odmražme znovu čas. Ten kdo nedělá chyby, nedělá nic.

Napsáno pro Typo.cz 2. 3. 2011

Předně, jsem pro diskuzi na takové téma, protože může konečně do debaty v našem oboru přinést něco jiného, než do nekonečna omílané diskuze o líbivosti a hodnotě, nebo (ne)hodnotě různých značek a logotypů, které v souladu s logikou a větším rozpětím konzumní kultury v 21. století vznikají přirozeně tak, jak se rozvíjí a bohatne i náš korporátní sektor. To nezměníme!

Když se totiž podíváme na dějiny grafického designu v oblasti vizuální a firemní komunikace v druhé polovině 20. století, můžeme čitelně identifikovat opakující se periody vzepjetí ke kvalitativnímu posunu v teoretické i praktické rovině v jednotlivých zemích podle toho, jak rostlo bohatství hospodářství těchto zemí. Nejdřív to bylo v 50. letech v USA, poté v 70. až 80. letech v západní Evropě a Japonsku, posléze na přelomu století i u nás. Prvotní rozmach a nadšení ale vždycky poté převálcovala konzumní vlna úpadku a přehlcenosti, která spolehlivě rozmělnila hranice mezi kvalitou a nekvalitou v nadprodukci, jež byla a je stejně nevyhnutelná, jako jsou opakující se cykly ekonomických krizí. Ta od sebe dělí léta hubená a léta bohatá. Je tedy dle mého naivní se domnívat, že by zrovna grafický design, který je obecně naší veřejností vnímán spíše jako specifická profese pro vybrané specialisty (jež si ale zároveň může zkusit každý :-), měl takovou moc, že by ovlivnil vnímání a rozvoj celé vizuální kultury dneška. Nesporně k ní ale přispívá. A v tom je to důležité…

Mám určité zahraniční zkušenosti a vím, že Filip Blažek má rovněž dobrý rozhled a kontakty s kolegy ze zahraničí a proto mě dost udivuje jeho názor, že čeští designéři nemají potřebný rozhled. Možná ho měli menší na počátku 90. let, kdy se zdroje poznání a kontaktů mezi všemi generacemi po revoluci teprve rozvíjely, ale dnes je přeci situace úplně jiná! V porovnání se zahraničím, nejsou dnes naši studenti grafického designu a typografie o nic víc horší než studenti na newyorském Pratt Institute v Brooklynu, londýnské LCC, nebo stuttgartské Merz Academy. Z osobní zkušenosti bych i řekl, že v kvalitativní rovině jsou možná i lepší, ale v zaujetí a snaze se co nejdřív prosadit, ano tam třeba mají zatím větší rezervy, než jejich zahraniční soukmenovci. Za posledních 8 let, co učím na pražské VŠUP a měl jsem možnost poznat blíže i práci studentů v Ústí, Plzni, Brně, nebo Zlíně nesouhlasím rovněž s dost radikálním hodnocením absolventů těchto škol, jako poloamatérů, které škola na jejich profesi dostatečně nepřipravila. Navíc třeba v těchto školách se studentům věnují pravidelně i externě osobnosti, které v našem oboru prokazatelně dosáhly z hlediska kvality práce a výsledků ty nejvyšší mety a uznání nejen u nás, ale i v zahraničí. A v jednom s Filipem souhlasím …za mizivý žold. Proč to tedy všichni dělají? Kdo by je tedy měl vyměnit, aby to celé nějak víc změnil a dosáhl takové revoluční změny, že už si „nikdo z klientů nebude dělat grafický design radši sám“? Taková idea je mimochodem zcestná a v Holandsku, kde grafický design má daleko vyšší míru společenského respektu, než u nás, mají k tomu hezké rčení, které je zákonem pro vztah designér – klient téměř v každém profesionálním studiu: „Our clinets are the best designers!“ Možná bychom tedy měli věnovat více energie pochopení zadání našich klientů a více je vtáhnout do hry a procesu práce na každé zakázce, než jim jen vnucovat naše vidění světa. I když nepopírám, že je z hlediska kvality určitě správné. Design je pro svou užitnou hodnotu daleko více závislejší na kompromisu s klientem a respektu k jeho potřebě. Čím víc je tento kompromis vyladěn designérem směrem ke kvalitativnímu řešení, tím lepší design to je. Je to dost o důvěře, mezi těmi dvěma. Pokud není, nebo je slabá, design je průměrný, nebo se třeba vůbec nekoná! Jak na to se ale nikdo nenaučí ve škole, nýbrž v každodenní praxi a hlavně pokud k „osvětě“ v tomto pohledu má přispět mezioborová diskuze, pak to rozhodně není momentálně převažující typ debaty „líbí, nelíbí, za kolik a za tolik, to bych sám udělal líp“. A co mi to vlastně připomíná? Takže změňme hlavně typ diskuze na školách a v odborné rovině a tím můžeme leccos změnit!

Výměna generací v našem oboru je myslím na daleko lepším stupni přirozené evoluce, než v jiných výtvarných a komunikačních oborech u nás. Stejně jako pro většinu mých generačních kolegů je pro mne přirozené věnovat pozornost novým a mladším talentům, podobně jako nám se věnovala generace našich starších kolegů, kteří tvořili páteř oboru v druhé polovině 20. století a kterých si vážím.

Nízké ceny, bleskurychlé termíny, nebo kvalita či nekvalita práce nejsou přeci dány neschopnostmi odborných škol tyto fenomény doby mnoha profesí správně pojmenovat a vymýtit z hlav studentů, nýbrž naší vlastní každodenní situací a odpovědností za úroveň individuální práce a vztahem s klientem, pro kterého naši práci děláme. Jestli se něco málo na školách učí, pak je to spíš praktická výuka prezentace a schopnosti si práci náležitě zorganizovat. Vnímat potřeby svého klienta a přetvořit je do svébytného grafického výkonu, přesvědčit jej o správnosti takového řešení. Tyhle dovednosti daleko více rozhodují o výsledku. K jejich získání je třeba získat zkušenosti a zformovat svojí osobnost postupně a k té je třeba udělat mnoho omylů, které možná přinesou i nekvalitu a rozčarování. A tam je třeba možná ta šedá zóna, o které Filip píše, trochu nutná, aby se konal nějaký kvalitativní vývoj. Někdo se pak třeba zastaví a jde dělat něco jiného, ti kteří pokračují pak mohou změnit a mění hodně. A není jich málo, na malou Českou republiku. O tom jsem přesvědčený.

Není, ani málo toho, co bylo ve prospěch oboru grafického designu a typografie za posledních dvacet let uděláno. Odborné časopisy, výstavy u nás a v zahraničí, katalogy, weby, Bienále Brno, téměř kompletní změna vizuální komunikace většiny velkých firem, v řadě případů ceněná za kvalitu, mezinárodní poroty a návštěvy, nepoměrný rozdíl mezi podmínkami organizace veřejných soutěží pro státní instituce v porovnání s první polovinou 90. let, velký posun v kvalitě knižní produkce, interaktivních aplikací, typo motion designu, světově uznávaná kvalita typografických písem. Tady rozhodně nevidím nějakou zahleděnost celé jedné generace designérů jen do svého světa. Naopak, v úzké propojenosti a sounáležitosti s těmi zkušenějšími a staršími všechny ty projekty a aktivity za posledních 20 let konala ve prospěch oboru a společenskou osvětu. A ta další mladší právě nastupuje a ten děj jde dál… Ano, může tady být víc odborných publikací, může tady být víc odborných konferencí, můžeme mít svojí designérskou televizi, speciální weby, obchody a profesionální odbory. V tom s Filipem rozhodně souhlasím. Ale co nám v tom teda brání? A má se to nějak centrálně organizovat v nějaké unii, nebo typo design klubu, či někde jinde?

Nechci se pouštět do rozboru oblasti Corporate Designu u nás, o které se píše v článku dále. Nakonec těmto a dalším tématům se chci věnovat podrobněji na novém serveru ‚designreader‘, který se už brzy rozjede a taky na svém aktuálním novém webu s internetovým časopisem, na kterém teď se svými kolegy intenzivně pracuji. K hodnocení návrhů nepovedených značek pro pražskou ZOO však možná jen krátké osobní prohlášení. Myslím, že není náhodou, že se veřejné soutěže na nové logo nezúčastnil mnohý ze známějších, či zkušenějších grafických designérů. Stejně jako já, totiž možná s tou soutěži mají problém v etické rovině. Proč se účastnit soutěže, která je zorganizována proto, aby vyřešila problém instituce, která prohrála soudní spor proto, že hrubě zneužila autorská práva našeho kolegy Michala Cihláře? Tak proč mít nové logo? Protože je to asi jednodušší pro nové vedení, než rehabilitovat, náležitě ocenit původního autora a dojít s ním k nové formě spolupráce i třeba bez loga. Tady naprosto souhlasím s Filipem, že se jedná v podstatě o nadčasový vizuální styl, jehož základním principem není kmenová identita založená na aplikacích jedné značky, nýbrž na výtvarném stylu autora, jehož práce si získala mezinárodní uznání. Pokusil se o to vůbec někdo? Proběhla v tomto ohledu nějaká serióznější odborná debata? Místo toho zase zabředneme do mnohočetné debaty o diletantství, nekvalitě a rozboru různorodých značek, z nichž ani jedna svému dobrému účelu neposlouží.

A takovou diskuzí možná opravdu pohrdám, ale rozhodně ne grafickým designem.

Plakát není obraz, není to umělecký objekt, ale kulturní fenomén doby, píše v knize Poselství plakátu vydané roku 1991 Josef Kroutvor. Jaká je naše doba? Přeje plakátu? Přežije plakát 21. století? Jak ovlivní podobu plakátu velkoformátové displeje? Je billboard plakát?

Nad těmito a dalšími otázkami budou diskutovat přední čeští designéři: prof. Jan Solpera, Robert V. Novák (studio Novák & Balihar), Petr Bosák a Robert Jansa (oba ze studia Advancedesign). Diskusi bude moderovat redaktor časopisu Typo a grafický designér Filip Blažek. Akce se koná při příležitosti výstavy 100 nejlepších plakátů, kterou pořádá Goethe Institut v Praze. Výstava byla zahájena 13. září a potrvá do 22. listopadu.

Přijďte se zapojit do debaty, těšíme se na vás!

18. listopadu 2010 od 19 hodin, Goethe Institut, Masarykovo nábřeží 32, Praha 1.

Budeme rádi, pokud účast na akci předem potvrdíte na facebookové stránce této události.

A co vy, podělíte se o svoje playlisty?

Pokud vás zajímá, co poslouchají kolegové, zkuste si pročíst debatu pod příspěvkem What are you listening to? na diskusním fóru Typophile. V této debatě je 567 příspěvků.

Posloucháte při práci hudbu? Preferujete vlastní hudební archiv nebo dáváte přednost streamované muzice? Používáte sluchátka nebo ve vašem studiu mají všichni podobný vkus a běží hudba nahlas? Je pro vás hudba vůbec důležitá?

Ilustrační foto: originální notový záznam Fidlovačky od Františka Škroupa uložený v Českém muzeu hudby.