Diskuse o tom, jak by měl vypadat městský veřejný prostor, se v České republice téměř nevedou. Proto s radostí publikujeme článek urbanistky Anne Morisseau původně zveřejněný na webu Prague Watch, jako první příspěvek k debatě o budoucí podobě veřejného prostoru v Praze.

Městská krajina jako veřejné blaho. O invazi reklam v Praze

Na úvod se zastavme nad dvěma obrazy:

Nacházíme se na Štefánikově mostě a před vstupem do starobylé části Prahy, její památkové rezervace zapsané v seznamu světového dědictví UNESCO, nás vítají tři billboardy dosahující výšky šesti pater. Zakrývají několik prázdných zdí, které bezprostředně sousedí s vodárenskou věží ze 17. století.

Na Národní třídě, ještě předtím, než dorazíme na Václavské náměstí, nás na uvítanou čeká další poselství. V samotném středu města v památkově chráněné oblasti obří automobil značky Škoda překrývá secesní fasádu od střechy až po chodník.

Tyto dvě plochy přinášejí vizuální zlom do městské krajiny. Ve druhém případě je navíc zakryta vysoce kvalitní secesní architektura. Vizuální narušení spočívá jednak ve výběru živých barev, které kontrastují s okolními barvami, a v měřítku vyobrazených předmětů, které není v souladu s měřítkem skutečným. Hlavním úkolem reklamy je přitáhnout pohledy lidí. Proto umí dokonale potlačit městskou krajinu, na kterou se přisála a kterou proměnila v bledou, matnou, zploštěnou.

Kromě těchto dvou ploch, které lze považovat za symbolické, musíme konstatovat vzrůstající tendence ve vylepování reklamních plakátů. Zakrýváním architektonické a městské krajiny reklamy přinášejí její banalizaci, nahrazují jedinečnost města za obrazy, které mohou být vystaveny v jakémkoliv jiném městě v zemi či dokonce v jiných městech v zahraničí. Tyto plakáty navíc odvádí zrak od informačních tabulí, které chodcům umožňují orientaci, a od dopravních značek.

Nuda musí zmizet. Chceme oslnivé úsměvy.

Kromě toho tato záplava reklamních ploch na všemožných podstavcích, ať už jimi jsou fasády budov, pouliční vybavení či autobusové zastávky, reklamní sloupy, plochy výhradně určené pro reklamu jako jsou třeba skleněné osvětlené reklamní tabule (ve Francii se jim říká „lízátka“, pozn. překladatelky) či vývěsní štíty nebo dokonce průčelí obchodů, ničí viditelnost každého z těchto obrazů a nutí tak lepiče plakátů k ještě většímu úsilí, nemá-li obraz zmizet z pohledu: jsou potřeba ještě větší reklamní plochy a vývěsní štíty, ještě křiklavější barvy, ještě více osvětlené reklamy. Reklamní plakáty tak stále více lidí prožívá jako vizuální agresi.

Poslední léta se zdá být běžnou praxí umísťování reklam na zemi, které pro nás vytváří trojdimenzionální reklamní svět. Svět virtuální, v němž si připadáme jako z nory vytažená zvířata, jimž schází červené rty a bílé zuby, oslnivé úsměvy a perfektní obličeje a zejména temperament postav v reklamě. Ploužíme se tímto světem ve svém nudném vybledlém oblečení. Cílem reklam je poutat pozornost a vytvořit virtuální objekt, který je přitažlivější než realita. Kdo se nebude snažit vypadat jako obrázek ze žurnálu, bude muset zmizet pryč.

Reklamní plakátování je koncipováno tak, aby mu náš pohled nemohl uniknout. Z tohoto hlediska tedy vyvolává etické otázky.

Jaká pravidla pro reklamu v Praze?

To je důvod, proč jsou v některých jiných evropských městech než je Praha, striktní pravidla pro reklamu, která se respektují. Regulují se nejen plochy, na kterých je reklama vystavena, velikost, ba dokonce síla osvětlení a barva. Rozlišuje se při tom lokalita, kde se reklama nachází: stará čtvrť, blízkost historické památky, vstup do města, prostor mimo aglomeraci či residenční čtvrť. Při absenci dostatečných omezení bude množství reklamních plakátů vzrůstat z důvodu jejich lukrativnosti pro velké množství aktérů: marketingové agentury, grafiky, designéry, obce atd. a také pro majitele budov, pozemků a ploch, na nichž je reklama umístěna. Pro posledně jmenované reklama představuje nejen snadný zdroj příjmu vyžadující jen minimální úsilí. Pronájmem fasád se totiž majitelé navíc mohou vyhýbat rekonstrukci, protože takováto fasáda přestává být viditelná.

Městská krajina je naším veřejným blahem. Je produktem historie, socio-ekonomického rozvoje a kultury národa či města. Je také jevištěm našich každodenních životů. Máme přijmout jako nutnost, že se vizuální prostředí našeho života redukuje na obchodovatelný předmět? Dá se vše prodat?

Článek je se svolením převzat ze serveru Prague Watch: mapa pražských kauz, který se věnuje současnému směřování Prahy.