A co vy, podělíte se o svoje playlisty?

Pokud vás zajímá, co poslouchají kolegové, zkuste si pročíst debatu pod příspěvkem What are you listening to? na diskusním fóru Typophile. V této debatě je 567 příspěvků.

Posloucháte při práci hudbu? Preferujete vlastní hudební archiv nebo dáváte přednost streamované muzice? Používáte sluchátka nebo ve vašem studiu mají všichni podobný vkus a běží hudba nahlas? Je pro vás hudba vůbec důležitá?

Ilustrační foto: originální notový záznam Fidlovačky od Františka Škroupa uložený v Českém muzeu hudby.

Hlasovat můžete zde: Soutěž – Design Trička Pixmac

Do soutěže již není možné posílat návrhy, následující text je zde ponechán z archivních důvodů.

Podmínky jsou jednoduché. Vezměte svůj nejodvážnější návrh nebo nejdivočejší designérský sen a zformujte ho do tvaru černého trička. Můžete se držet barev Pixmac (bílá, růžová, šedá, modrá) nebo nás můžete přesvědčit o těch svých. Pixmac pak vše nechá profesionálně zrealizovat.

Co za to?

Každý účastník, který pošle návrh do soutěže, dostane zdarma 10 kreditů v hodnotě 200 Kč na stažení fotografií z kolekce 10 milionů fotek ve fotobance Pixmac. Z došlých návrhů budou vyhlášeny 4 ceny: Cena Designportálu, cena Typa, Cena Pixmac a Cena fanoušků na Facebooku. Vítězové jednotlivých kategorií si poté budou moci vybrat ze dvou ocenění:

• 100 kreditů zdarma do fotobanky Pixmac (v hodnotě 2000 Kč)
• 1 rok členství na serveru navolnenoze.cz zdarma

K tomu dostane samozřejmě každý vítěz tričko, které navrhl, a další dle výběru. Současně s ním bude uveřejněn rozhovor na blogu Pixmac. Své návrhy posílejte na email soutez@pixmac.cz do 31. 8. Vítězové budou vybráni a vyhlášeni nejpozději 10. září 2010.

Každá porota vybere jednoho vítěze. Vítěz čtenářů Facebooku bude vybrán jako návrh, který bude mít na stránce Pixmac na Facebooku nejvíce „palců“. Všechny návrhy budou na Facebooku zveřejněny 1. 9., aby nebyli zvýhodněni ti, kteří svůj návrh dodají nejdříve.

Anketu najdete zde.

Výsledky budou zveřejněny v časopise Font, na webu Typo.cz a v dalších médiích, jakmile přestanou chodit odpovědi; předpokládáme, že anketa poběží minimálně do konce prádznin.

Děkujeme vám za ochotu přispět do této ankety, jejímž cílem je zjistit průměrné ceny v oboru a posloužit tak jako určité vodítko klientům i samotným grafikům. Dalším smyslem je zjistit, jsou-li rozdíly v cenách v Praze, krajských městech a v ostatních obcích nebo jak se liší ceny velkých grafických studií od cen grafiků na volné noze.

Počítáme i s opakováním ankety v pravidelných intervalech (rok nebo dva), aby bylo možné sledovat vývoj cen.

Aleš (1973) po studiích střední uměleckoprůmyslové školy působil v řadě polygrafických a grafických firem ve Zlíně. Poté se přesunul do Prahy, kde v průběhu dalších let pracoval zejména pro nadnárodní reklamní agentury. V roce 2000 pracoval pro Grey Worldwide v Dublinu (Irsko). Před dvěmi lety založil společně s Martinem Marušincem agenturu Touch specializující se na tvorbu korporátních identit a značek. Během dvou let existence získala agentura Touch čtyřikrát ocenění Louskáček.

Aleši, ty se pohybuješ hlavně v oblasti tvorby komplexní firemní identity (nebo brandingu, chceme-li). Začínají mít klienti o takovou práci větší zájem, nebo se opakovaně setkáváte s lidmi, pro které je existence loga vrcholem investice do vlastní značky?

V našem studiu se potkáváme zpravidla s klienty, kteří už po nás takové komplexní řešení požadují a v základních obrysech chápou i funkci identity. Nedokážu proto objektivně posoudit poměr poučených vůči ostatním, nicméně předpokládám, že jich bude mnohem méně, než bych si přál a čekal.

Existuje totiž obrovská skupina menších podnikatelů a firem, pro než je větší investice do dlouhodobého budování vlastní vizuální identity nemyslitelná – zkrátka na to nemají peníze. Potřebuje drobný podnikatel logo za desetitisíce? Potřebuje se zadlužit, aby si nechal postavit dobrý a konkurenceschopný web? Nebo mu může stačit psát e-maily bez chyb a bez nečitelných písem, telefonovat po Skypu a mít zdravého obchodního ducha? :-)

Dobrá otázka. Investice do vlastní identity by měla být – jako každá jiná investice – návratná a přispět k budování či zvyšování zisku. Pokud tomu tak není, je to investice marná. Její celkový finanční přínos se také težko měří (jde o součin mnoha faktorů) a chápu, že je obtížné se pro ni rozhodnout. Podnikatel řeší jiné priority, spojené se samotnou funkčností firmy, a její vzhled pak nutně vnímá jako druhořadý. Ale vizuální identita by neměla být jen hezkým povrchem, měla by se aktivně podílet na zefektivnění komunikace firmy – být opravdovým přínosem i dovnitř firmy. Neexistuje však jednoduché řešení pro všechny a spousta firem si může dlouho vystačit pouze s příjemným hlasem v telefonu.

Dokážeš si představit (nebo udělal jsi už) identitu s mizivým rozpočtem? Je tady stále prostor pro inteligentní virální marketing nebo třeba nějaké partyzánské plakáty?

Jasně že dokážu a samozřejmě jsem takové dělal. Práce za mizivý (nebo žádný) rozpočet musí být samozřejmě na druhé straně vyvážena zajímavostí nebo smysluplností projektu, neomezenou kreativitou, spoluprací se zajímavými a přijemnými lidmi a podobně. Prostor pro alternativní formy komunikace rozhodně je, zvlášť v zatím tak volném prostoru jako je internet nebo ulice. Doufám, že to ještě chvíli vydrží.

Patříš mezi členy Unie grafického designu. S jakými představami jsi do oborového sdružení vstupoval? Chtěl ses aktivně podílet na propagaci designu, vyjádřit formální podporu podobným aktivitám, nebo tě prostě jen zajímaly konkrétní, hmatatelné výhody, které z toho plynou?

Mě osobně na tom zpočátku zajímala hlavně příslušnost k cechu a kontakt s lidmi, kteří řeší podobné problémy. Mimo to jsem chtěl jsem být prostě taky „na seznamu“, ale nevyužívám benefitů členství a nejsem ani moc aktivní. S postupujícím časem mě v Unii drží hlavně silné přesvědčení o nutnosti existence takového spolku a víra, že Unie postupně opravdu bude kultivovat náš obor i jeho vnímání celou společností.

Myslíš, že má takové členství pro klienty nějakou váhu? A je v silách takové organizace změnit (aspoň částečně) pohled většinové společnosti na naši práci, přesvědčit ji, že je smysluplná?

Určitě, ale je to práce pro hodně lidí a na desetiletí. Věřím ale, že časem to bude právě Unie, která bude pomáhat klientům se na trhu mnohem lépe zorientovat a najít pro sebe ideální partnery. Třeba vyhlašováním soutěží, zveřejňováním prací, nějakým „ratingem“ členů a podobně. Teď může klient snadno utratit hodně peněz za velmi nekvalitní dílo, z čehož má prospěch pouze autor sám, zatímco celá komunita na tom neskutečně tratí, hlavně kredit.

Co je pro tebe největší překážkou při vlastní realizaci prostřednictvím grafického designu? Co tě nejvíce brzdí?

Rutina. Díky ní někdy ztrácím chuť si hrát a zkoušet. Ale řeknu to jinak: mám u nás deficit impulzů z okolního prostředí (ulice, místní média, cokoliv). Určitě znáš ten pocit z výletu do vyspělejší ciziny, kde je hodně krásných věcí ke koukání, spousta podnětů, nápadů a inspirací kolem. S návratem domů mám pak vždycky lehkou depresi, když si uvědomím místní realitu. Prostředí může člověka hodně motivovat a to mi tu chybí.

Mělo by smysl už na školách pěstovat nějakou výuku „vizuální gramotnosti“? Učit děti už od základní školy, jak napsat úhledný dopis, jak správně vyznačovat v textu, jak vytvářet hierarchii informací a jak jí rozumět? Zvládly by to vůbec učitelé na základě nějakého kurzu nebo příručky?

Hezky psát jsme se učili už i my. Přesto, kdo dnes píše krasopisem ze základky? Spíš bych si představoval nějakou základní výuku o krásnu jako doplněk k výtvarné výchově. Nic složitého – vlastně jen ukazovat dětem, že tvary a barvy jsou všude kolem nás a že o nich mohou dokonce i přemýšlet.

My, pionýři 7. A třídy 13. ZDŠ v Ústí N. L.-Bukově, se zavazujeme, že sebereme tolik železa, kolik vážila kosmická loď Východ i s astronautem. (Ohníček, 1961, č. 6)

Základní školy byly ještě v osmdesátých letech plné kolektivního dětského nadšení. Sbíralo se kdeco — papír i železo, na radiátorech se sušily pomerančové slupky a v hodinách výtvarné výchovy jsme kreslili kromě pohledů z okna i nezbytnou Auroru. A pro mnohé měla poměrně výsadní postavení vědeckofantastická literatura, která zakrývala nedostatek dobrodružství v socialistické mizérii. Mars se tak mohl stát zástupným symbolem pro dovolenou u moře, výlety na Venuši suplovaly únik z panelákového sídliště a kosmická technika, vyobrazená na obálkách časopisů a dostupná v podobě hraček, zdatně konkurovala nedostupné elektronice.

Režim si zprvu, na začátku padesátých let, s celým žánrem science fiction nevěděl rady, protože se vymykal oficiálním tendencím v duchu sorely. Později si ale uvědomil, že braková literatura i veskrze technicky orientovaná časopisecká média mu skýtají obrovskou příležitost k elegantní propagandě, kterou je možné snadno a bezbolestně ordinovat dětem už od nejútlejšího věku. Příspěvky o robotice, meziplanetárních letech a konečnému vítězství techniky nad válkou a vykořisťováním tak přinášel postupně dětský časopis Ohníček, mládežnické ABC i další. Prostřednictvím smyšlených příběhů a ilustrací i za pomoci adorace sovětského technického úsilí bylo možné permanentně přesvědčovat veřejnost o správnosti komunistické ideologie a předkládat jim vize sice utopické, ale o to krásnější budoucnosti plné úhledných, futuristickou dopravou prodchnutých měst.

Blaho společnosti bylo možno měřit mírou kolektivismu — v hypermoderních společenských domech už totiž nebylo místo pro individualismus, veškerý soukromý prostor byl omezen na minimum ve prospěch kolektivu. Fascinace kosmem, levicový optimismus i vysuté železnice a rakety startující přímo z městské zástavby měly primárně za úkol zobrazovat vítězství komunistického člověka. A komunista také velmi bedlivě dohlížel na to, jakými kanály k nám informace a umělecká díla proudí, aby případně mohl zablokovat veškerý kapitalistický škvár ve prospěch hodnotné sovětské literatury. Není proto divu, že „fantastickou“ edici Dobrá dobrodružná díla vydávalo nakladatelství Svět sovětů a že časopis Věda a technika mládeži neopomněl exponovat v prvé řadě úspěchy sovětského kosmického programu.

Přes to všechno se v knižní ilustraci výrazně projevili Kamil Lhoták a František Gross, bývalí členové Skupiny 42, zaujatí už od počátků své tvorby městem a technikou. Ještě zajímavější dnes pro nás je, že dostatečně velký prostor se otevřel i pro tvorbu výtvarníků, kteří byli v očích režimu v nemilosti, nebo se alespoň pohybovali v šedé zóně. Příležitosti využili někteří představitele abstraktní malby, například Jan Kotík, jehož krajně expresivní knižní ilustrace byla v přímém protikladu k módnímu realismu amerických vydání vědeckofantastické literatury. Výjimečnými počiny byli První lidé na Měsíci s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera, obálky Vladimíra Fuky nebo knížka Tunel do pozítří grafika Libora Fáry.

Dnes, s odstupem několika desítek let, už zřetelně vidíme, že nic z proklamovaných vizí se nenaplnilo, a můžeme každý za sebe zhodnotit, zda je to škoda, nebo ne. Celý fenomén poválečného vědeckofantastického pnutí dokumentuje právě probíhající obrovská výstava Planeta Eden, kterou hostí brněnský Dům umění od května do července 2010 a která od 16. září až do konce listopadu bude pokračovat v pražské galerii DOX. Celá výstavní expozice je milou (asi proto, že už dávno mlhavou) vzpomínkou na dobu naivního dospívání. Zvláštní zmínku si zaslouží skvělý vizuální styl a katalog od studia ReDesign. Nepropásněte!

Příliš žluťoučký kůň

Byl to shodou okolností úplně první plakát, na který jsem náhodou pohlédl během vernisáže — úvodní panel k sekci věnované íránským plakátům. A pěkně ve mně hrklo. Nejenže pangram je vysázený zleva doprava, ale hlavně není perský, ale arabský! Perská varianta arabského písma má navíc čtyři znaky. Peršané sice používají arabské písmo, jenže jejich jazyk — perština či fársí — je indoevropský jazyk, který je s arabštinou asi tak stejně příbuzný jako čeština. Chyba je poznat na první pohled: jednotlivá písmena nejsou vzájemně spojená.

Autor zřejmě na wikipedii nenašel perský pangram, tak prostě použil arabský:  نص حكيم له سر قاطع وذو شأن عظيم مكتوب على ثوب أخضر ومغلف بجلد أزرق. a zapomněl, že InDesign se bez speciální úpravy k písmům psaným zprava doleva chová dost macešsky.

Až příště najdeme na výstavě plakátů v Asii nebo na Blízkém východě místo češtiny třeba angličtinu, nesmíme se divit. Latinka jako latinka.

ČD Lounge, ČD Lounge, B1, B1, B2, B2, →, →

V posledních letech se některé železniční stanice oblékají do nového a slušivého kabátu. Orientační systém, který navrhlo studio Najbrt, můžeme vidět např. na nádraží Praha-Holešovice a nedávno se přidalo i právě rekonstruované hlavní nádraží v Praze. Elegantní a přehledné modré cedule s texty sázenými ze speciálního písma ČD Fedra ale zřejmě nějakému vykukovi na nádraží nestačí, a tak je na mnoha místech doplňují jakési amatérské cedule s více či méně shodným obsahem, ale se zprasenou typografií z Arialu a žlutými šipkami. Zřejmě je nějakej trouba přesvědčenej, že jedině on ví, jak se orientační systém dělá. Ach jo.

Berlínský apendix

Na další příklad arabštiny psané zleva doprava jsem narazil loni na podzim v Berlíně na Friedrichstraße. Je na čase, aby s podporou arabština v Adobe něco udělali. A zdaleka nejen arabštiny, ale i hebrejštiny a dalších typů písma, kvůli kterým jsou nutné speciální ME verze Creative Suite.

Honza (1977) vystudoval SPŠ Grafickou, FF UK obor kulturologie v Praze a Parsons School of Design v New Yorku, kde v současné době i s rodinou žije a pracuje. Po studiích prošel několika grafickými studií ve Philadelphii a v New Yorku a nyní pracuje na volné noze. Specializuje se na tvorbu logotypů a firemní identity, ale nevyhýbá se ani jiným oblastem grafického designu. Jeho práce byly publikovány v časopisech, ročenkách a knihách zabývajících se grafickým designem doma i v zahraničí (Graphis, Print, HOW, Novum, Typo, Font) a získal za ně několik mezinárodních ocenění (Wolda, European Design Award, red dot). Je členem Unie grafického designu a AIGA.

Honzo, co tě přivedlo k designu? Chtěl jsi dělat hezké obrázky, vydělávat peníze sobě, klientům… nebo snad spasit svět?

Studoval jsem polygrafii na Hellichovce a vědel jsem, že chci být nějakým způsobem přítomen u tvorby knih. Po několika praxích ve velkých tiskárnách jsem pochopil, že na to budu muset jinak. Po přestěhování do New Yorku jsem se přihlásil na Parsons School of Design a vyšlo to. Knížky sice kromě obálek nedělám (ne že bych nechtěl, ale zatím jsem neměl příležitost), ale zaměřil jsem se na firemní identitu a loga a jsem rád. Proces tvorby loga, hledání nového řešení na známý (nebo nový) problém mě hodně baví.

Peníze bych samozřejmě rád vydělával taky, zatím ale musím být spokojený s tím, že dělám to, co mě zajímá nejvíc. Jsem taky částečně otec v domácnosti a na to je graficky design ideální profese. Nejdůležitější  je pro mě přijít s dobrým konceptem. A ten se dá vymyslet i na podlaze mezi kostičkami lega. Samotná exekuce probíhá klidně v noci nebo s dočasnou pomoci paní na hlídání.

Svět bych spasil rád. :) Nemyslím si ale, že grafický design je na to ta pravá disciplína. My můžeme vylepšit estetickou kvalitu našeho okolí, což je jistě chvályhodné a důležité, ale není to žádná spása. Můžeme se pokusit pomoci někomu, kdo má skutečně šanci svět spasit nebo změnit (a to i v malém měřítku čtvrti nebo města), a pomoci jim předat to jejich poselství. 

Za svou práci jsi dostal různá oborová ocenění, teď nedávno jsi Red Dot Award a na European Design Awards dokonce dva roky po sobě. Pomáhají ti podobné úspěchy získávat nové zakázky, nebo ti to jen dodává sebevědomí v jednání s klienty? :)

Sebevědomí mi dodávají, to je jasné, člověk rád slyší chválu od kolegů (většině ostatních je to totiž dost jedno. :) A protože jsem doma s dětmi a tak trochu odtržen od designérské komunity, dávají mi možnost jednou za čas to napravit, setkat se s designéry a povídat si s nimi o designových prkotinách, které já miluju, ale člověk z jiné profese je možná vůbec nepostřehne. (A to je dobře, mám rád, když věci vypadají jednoduše a ve skutečnosti se za nimi skrývají týdny práce.) Děti to nezajímá, ženu taky moc ne. Ta je dobrý kreativní direktor-samouk. Projde kolem mého počítače a řekne mi „to je blbost, to vyhoď“. Někdy se to poslouchá těžko, zvlášť když nad něčím člověk strávil dva dny práce. Ona mi zprostředkovává odstup, který každý potřebuje. Já bych se asi k podobnému výsledků dobral taky, ale takhle je to rychlejší. Ale zpátky k cenám. Nevím, jestli mi přinesly nějaké klienty. Nestalo se mi, že by za mnou někdo přišel a řekl mi „chceme od tebe logo, protože si vyhrál tu a tu cenu“. Věřím ale, že to zadavatelům může pomoci při rozhodování komu zakázku svěřit a že pokud všechno půjde v pohodě, dostanou nakonec kvalitní produkt. Před odjezdem na ED Awards mi kamarád řekl: „Ty bys měl jet na konferenci lidí, co potřebujou logo, a ne na setkání designérů, kde si všichni gratulujete, jak jste dobří.“ Ceny jsou do určitě míry takové berličky pro vlastní ego, ale třeba v USA je to i tak trochu povinná součást kariéry v designu.

V cizině pracuješ dlouhodobě – momentálně v New Yorku. Jak moc se liší přístup klientů k tobě jako designérovi, když porovnáš podmínky u nás a v zahraničí? Musíš se potýkat se stejnými problémy při vyjednávání o designu, penězích či podmínkách spolupráce? Nebo existuje něco specifického, v čem se liší práce pro českou firmu a pro firmu zahraniční, třeba tu americkou…

Myslím, že je to podobné, záleží na konkrétním klientovi. Na tom, jak moc si uvědomuje, že mu můžeme skutečně pomoct, a jak moc věří našim názorům a expertize. Jediný viditelný rozdíl, který mě napadá, je v oblékání (ale to se taky už možná změnilo). Jít na schůzku s větším klientem ve strarých džínách nejde. Nebo možná jde, ale je velká pravděpodobnost, že zakázku dostane někdo, kdo se bude zevnějškem klientovi podobat víc. Lidi generalizují a jsou povrchní, ale pokud to pro mě znamená, že si mám vzít na schůzku sako, klidně si ho vezmu.

Vidíš nějaký rozdíl mezi oceňováním nápadů (duševní práce) u nás a venku? Tady někdy panuje představa, že práce designéra má být ohodnocena hodinově, asi podle toho, kolik vajec vyseděl ten který den u počítače. Ale z vlastní zkušenosti vím, že záleží především na zkušenosti a na schopnostech, které člověk má. A hodiny v tom obvykle velkou roli nehrají.

S oceňováním nápadů je problém. Hodinově to nejde, protože třeba v začátku tvorby loga na zakázku myslím pořád, to je taky práce. Odděluji v hlavě klišé od něčeho, co by stálo za to prověřit… a že zrovna stojím ve frontě v samoobsluze s tím nemá co dělat. Moje současná rodinná situace mě naučila být velmi efektivní. Když sedím u počítače, tak vážně pracuju. U grafického designu je ale stejně těžké určit, kde končí práce a kde začíná zábava. To, že čtu grafické blogy a časopisy, je obojí; zůstávám v obraze o dění v oboru a přitom je to jedna z mých nejoblíbenějších činnosti. Kreativita je taková podivná nezměřitelná kvalita, myslím, že je to právě ta nezměřitelnost nebo nenaučitlenost (je tohle vůbec slovo?), která lidi buď přitahuje, nebo provokuje. Hodinovou sazbu používám až po dohodnutém paušálu a harmonogramu projektu, jako obranu před zmatenými klienty, kteří mají pocit, že si mě koupili nadobro.

Stal ses jedním z prvních řádných členů Unie grafického designu. Proč?

O vzniku Unie mi pár týdnů před jejím oficiálním vznikem řekl Filip Blažek. Z New Yorku jsem zvyklý participovat v podobných organizacích (AIGA, Art Directors Club, Type Directors Club), chodit na přednášky, výstavy a podobně. Považoval jsem vznik Unie za prospěšný pro obor grafického designu u nás a představoval jsem si, že to bude fungovat nějak podobně.

Po více než dvou letech by mělo být vidět, jestli takové sdružování má nějaký smysl. Naplnily se tvoje představy o tom, jaké cíle by si Unie měla klást? Nebo jsi frustrovaný z toho, že některé změny jdou pomalu – třeba už kvůli tomu, že panuje velká míra demokracie, což některé aktivity zdržuje?

S cíli, které si Unie vytkla, jsem souhlasil a považuji je za důležité, pokud jde ale o konkrétní výsledky, je to horší. A je to přesně kvůli té velké míře demokracie, všechno se vleče. Na některé věci Unie vliv nemá, to je jasný – jako třeba na ten případ s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Ale když někdo z Rady napíše článek za Unii, měl by mít takový mandát, aby jej mohl publikovat bez souhasu a hnidopišského editování všech členů. Pokud jsme Radu zvolili, měli bychom ji nechat nás reprezentovat. A když to bude dělat špatně, zvolíme příště někoho jiného. Teď se ale začíná něco dít, začaly semináře, bude ročenka (i když snad s jen jednou pětinou členů). Myslím že bych nám dál tak tři hvězdičky z pěti možných.

Jak vlastně vnímáš šance podobného sdružení změnit či zkultivovat prostředí grafického designu kolem nás? Budou zadavatelé ochotní naslouchat? Nechají se grafici přesvědčit, že se jim nevyplatí pracovat pod cenou? Myslíš, že je aspoň nějaká šance na částečnou eliminaci všudypřítomného grafického fušerství?

Ne. :) nedělám si iluze. Určitě to nějakou část klientů osloví, zbyde ale stejně ještě početná skupina lidí, kteří půjdou po tom, co je nejlevnější. A pokud to budou fušeři, jak říkáš, ochotní udělat za nízkou cenu, pořád bude poptávka. Osmdesát procent lidí nezajímá kvalita, ale cena. Mám pocit, že trochu kážeme už konvertovaným. Klienti, kteří si vybírají z členů Unie, tím už předem dokazují svůj zájem o kvalitu a férové jednání. Tady jsme na území těch zbylých dvaceti procent, jak klientů, tak grafiků. Thomas Watson z IBM řekl před více než padesáti lety „Good design is good business“. To je jednoduchá, ale nesmírně pravdivá poučka. Klienti, kteří mají zájem se prosadit, to buď už ví, nebo si to musí brzy uvědomit. Kvalitní produkt dobrým designem získá. Špatný design ho může zničit.

Výsledky této soutěže nabízejí komunitě českých grafických designérů možnost reflexe a srovnání v evropském kontextu. Posuďte sami, jak si český grafický design stojí. Jestli jsme pevnou součástí evropské designérské scény nebo izolovaným ostrůvkem. Každoročně vydávaný katalog je také perfektním zdrojem informací pro sledování trendů v evropském designu, a to nejen v zemích s tradičně vyspělou vizuální kulturou, ale také na evropské periferii.

Identita

Bronz v kategorii Brand Implementation získal Jan Šabach za identitu dokumentárního filmu <fishhead(.

Do finále se v této kategorii probojovala také Laboratoř Petra Babáka s návrhem korporátního stylu pro Národní technickou knihovnu.

Stříbro v kategorii Company Implementation dostalo studio Side2 za korporátní styl Filharmonie Brno.

Publikace

Stříbro v sekci Výroční zpráva si odnesla Štěpánka Bláhovcová za grafickou podobu výročky pro občanské sdružení Meta, které podporuje mladé imigranty. Štěpánka také získala zlato v kategorii Knižní layout, a to za publikaci Práce jako na kostele.

Za časopisy získalo bronz grafické studio ReDesign – za úpravu časopisu Živel.

Ilustrace pro knihy a časopisy

Třetí cena, kterou Štěpánka Bláhovcová získala, je stříbro za ilustrace do knížky Čubka.

Ostatní kategorie

Zlato v kategorii Písmo získali Veronika Burian a José Scaglione z písmolijny TypeTogether za rodinu písem Adelle.

Za sérii plakátů pro Projekt 100 (2009) dostal bronz Bohdan Kofila Heblík.

Kompletní seznam vítězů najdete na www.europeandesign.org.

Špičkoví designéři z celého světa se podělí o svůj kreativní přístup v sérii přednášek, které velmi rozmanité oblasti grafického designu od nových technologií, přes umělecké vedení po fotografie, ilustrace či animace.

Konference nabízí studentům designu i profesionálům a veřejnosti z dalších kreativních oborů unikátní příležitost potkat se s designéry, kteří v posledních desetiletích udávali směr mezinárodní vizuální kultuře.

Přednášející

Abbott Miller, Pentagram, USA
Ahn Sang-soo, Jižní Korea
Bruno Monguzzi, Itálie
Cyan, Německo
Étienne Mineur, Francie
Javier Mariscal, Španělsko
Marian Bantjes, Kanada
Matt Pyke, Velká Británie
Michael Bierut, USA
Paula Scher, USA
Peter Knapp, Francie
Pierre Bernard, Francie
Stefan Sagmeister, USA

Workshopy

Cyan (Detlef Fielder + Daniela Haufe)
Etienne Mineur
Javier Mariscal
Niklaus Troxler

http://www.agiopen2010.com

Informace o místu konání, jednotlivých výstavách, vstupenkách apod. najdete na webových stránkách Moravské galerie. Autorem vizuálního stylu je Adam Macháček.

Symposium

(výběr z programu)

Středa 23. 6. 2010 — 1. den sympozia

Paula Scher (USA)
My Life in Type (Můj život s písmem)

Lizá Ramalho + Artur Rebelo (Portugalsko)
Notes on processes, projects and other stuff (Poznámky k procesům, projektům a jiným záležitostem).

Petr Babák (ČR)
Tlak v trubkách 2 MPac

Oded Ezer (Izrael)
Typographic Wonderlands (Zázraky typografie).

Rick Poynor (UK)
Uncanny: Surrealism and Graphic Design (Cosi tísnivého: surrealismus a grafický design).

Karel Martens (Nizozemsko)
Printed and Others Matters. 50 Years of Practice (Tištěné a jiné materiály. 50 let praxe)

Čtvrtek, 24. 6. 2010 — 2. den sympozia

Martin Woodtli (Švýcarsko)
The Run of the Things (Běh věcí v realitě dneška).

Igor Stanisljević (Chorvatsko)
City Branding in Postsocialism – Pula is More – Branding of the City of Pula (Branding v období post-socialismu – Pula je víc – Branding pro Pulu)

John Walters (UK)
Sound, Code, Image, Reason and Rhyme (Zvuk, kód, obraz, rozum a rým).

Andrzej Klimowski (UK/PL)
Every Works is a New Beginning (Každá nová práce znamená i nový začátek).

Sato Koichi (Japonsko)
Haiga: The Haiku-and-Graphic Art (Haiku a grafika).

Výstavy

Cosi tísnivého: Surrealismus a grafický design
Autorská výstava připravená hostujícím kurátorem Bienále Brno 2010 Rickem Poynorem odhaluje existenci alternativní tradice v grafickém designu.

Ďábel, smrt a Schwarzenegger
Africký pouliční filmový plakát ze sbírky Wolganga Stäblera.

R2: Artur Rebelo – Lizá Ramalho
Laureáti Bienále Brno 2006

Jan Solpera
Osobnosti českého grafického designu

BigMag
Alternativní časopisy v České republice po roce 1989.

Bienále Brno bylo založeno roku 1963 a je tudíž nejstarší cyklickou přehlídkou grafického designu na světě. Pravidelně se na něm střídají dvě témata. V pořadí 24. ročník je věnován plakátu, firemní, informační a reklamní grafice, v roce 2012 se bienále zaměří na grafický design a písmo v knihách, časopisech, novinách a digitálních médiích. Vedle soutěžní přehlídky je součástí Bienále Brno odborné sympozium a řada doprovodných výstav, díky nimž se Brno vždy na čtyři měsíce stane centrem aktuálního grafického designu.