Výstava je to neobvyklá, avšak divácky velmi atraktivní. Způsob instalace totiž vychází vstříc věčné divácké touze dozvědět se, co chtěl autor svou prací říci, a také, proč si nakonec hotové dílo jeho „objednatel“ nepřevzal. Jednotlivé vystavené artefakty tvoří vždy dvojice až trojice visících „plakátů“ ve formátu B1, které představují konkrétní projekt – např. logotypy s náznakem vizuálních stylů měst, bank, galeríí, dále potom kulturní plakáty, návrhy známek nebo nejrůznějších tiskovin spolu s vysvětlujícím textem, rovněž ve formátu B1. Divák si tak může udělat celkový obrázek o procesu vzniku a následné odezvě na konkrétní grafický projekt. Nejsou to pouhé „historky z natáčení“. Každý profesionální grafik zažil mockrát za život zklamání z neúspěchu v soutěži o nějakou ať už významnější nebo méně významnou designérskou práci. Neúspěch někdy bolí o to víc, když v průběhu soutěže dochází k neočekávaným zvratům – autor se nejprve dozví, že zvítězil, avšak realizace se nejprve odkládá do návratu ředitele objednávající firmy z dovolené, potom do návratu jeho sekretářky, mezitím uplynou týdny a o vítězství a realizaci se najednou nemluví… Nebo se zpětně mění pravidla soutěže, aby více vyhovovala těm, kteří skončili druzí nebo desátí. S autentickými „záznamy“ z černých skřínek profesního zákulisí grafických designérů i jejich klientů je možno se v galerii Koridor seznámit ještě do 20. května. Většina z vystavujících patří k předním slovenským designérům do čtyřiceti let (mj. Peter Biľak), profesně jsou často dodnes pedagogicky spojeni s Vysokou školou výtvarných umění. Lidé jako Marcel Benčík, Palo Bálik, Juraj Blaško a Branislav Matis v současné době sami vychovávají tu nejmladší generaci budoucích typografů, ilustrátorů či art directorů.

Galerie Koridor v prostorách Fakulty umění Ostravské univerzity za poslední půlrok hostila vedle volné grafiky také několik výstav zaměřených na grafický design a v těchto výstavách bude i nadále pokračovat. Představila se nám zde např. knižní tvorba studentů z Akademie umění v Katovicích, plakáty z Institutu umění v Polském Těšíně nebo plakáty ateliéru Petra Babáka z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Na poměrně malém prostoru útulné galerie schované za policemi uměnímílovného knihkupectví se představily studentské projekty prezentované na formátech B1. Narozdíl od uměleckých solitérů samostatně stojících (visících) soch či obrazů na obvyklých výstavách umění, vyžadoval výběr vystavovaných exponátů grafického designu vytrhnout vybrané práce z kontextu koncepčně provázané série dalších souvisejících prací (např. série plakátů, knih nebo jiných tiskovin atd.). Vzniklá instalace 25 zavěšených B1 formátů představila jednak ilustrace a knižní tvorbu, jednak projekty z oblasti korporátního nebo obalového designu včetně několika přesahů do „vod“ volné umělecké tvorby. Vyvrcholením celé výstavy pak byla její komentovaná prohlídka s videoprojekcí za účasti studentů – autorů, jejich pedagogů i kolegů ze zlínské pobočky Ostravské univerzity, stejně jako pedagogů z UTB ve Zlíně.

Sám se brání být označován nálepkou „typický představitel polské plakátové školy“. Jeho vzory byli především američtí tvůrci z dob květinové revoluce Seymour Chwast a Milton Glaser. Osobně si však myslím, že jde spíše o propojení v oblasti životní filozofie než-li o samotnou výtvarnou formu. Plakáty Piotra Kunceho jsou hravé, často vtipně vypointované. Jejich autor využívá různé banální předměty (fragmenty hraček, kuřáckých potřeb, roztodivné kuriozity), které rád nachází při svých výpravách na krakovský bleší trh nebo si je vozí z nejrůznějších koutů celého světa. Piotr Kunce se pravidelně zúčastňuje mezinárodních přehlídek plakátů, kde již získal celou řadu ocenění, jeho práce jsou ve sbírkách předních světových muzeí. Piotr Kunce rovněž pedagogicky působí i mimo mateřskou akademii – v letech 1990–91 vyučoval na Fakultě umění Univerzity v Connecticutu (USA), před měsícem se zase vrátil z workshopu, který vedl na umělecké škole v Paříži. Na otázku, jestli se nebojí možného zániku plakátu v době, kdy začínají hrát prim jiná média, mi odpověděl, že jde jen o zvolený úhel pohledu na tuto problematiku. Vždyť kvalitní knižní obálka nebo „front page“ webových stránek je vlastně zmenšená forma plakátu, akorát se tomu říká jinak. A z mnohaletých pedagogických zkušeností ví, že práce na plakátu je pro studenty přímo „školou myšlení“ – jak správně vybalancovat poměr mezi funkčností (čitelností) a výtvarnou stránkou plakátu.

V Polsku je plakátu pořád ještě věnován dostatek prostoru ve výstavních síních, existují každoroční soutěže v plakátu ekologickém, sociálním i např. plakátu s tematikou „bezpečnosti práce“. O to, aby „zlatá“ generace polských grafiků měla svoje následovníky, se již více než 30 let snaží také Piotr Kunce.

Kniha obsahuje ukázky základů tvorby písma, slovenskou terminologii písma a fotky z workshopů, které na VŠVU vedli přední typografové z celé Evropy. Na závěr letošní konference Kupé v Žilině publikaci představil jeden z jejich duchovních otců Palo Bálik. Zájemci si pro StarType mohou přijít na katedru vizuální komunikace VŠVU v Bratislavě.

Věřím, že hlad po nové publikaci bude mezi mladými adepty typografického řemesla veliký. Vždyť uplynulo již třicet let od chvíle, kdy v tehdejším Československu vyšel šestijazyčný (mj. i v holandštině) Slovník tiskařské terminologie. Vedle většiny polygrafických výrazů obsahoval také základní typografické výrazy. Dodnes se občas tu a tam objeví v antikvariátech nebo ve zrušených tiskárnách. Neobsahuje však výrazy, které se narodily s příchodem digitálních technologií a díky americkému původu většiny grafického software existují pouze v tomto jazyce. Palo Bálik, Jáno Šicko a řada dalších jejich spolutvůrců byli nuceni nachvíli stát se jazykovými „designéry“ a pro slovenštinu vymyslet nové slovo adekvátní k původnímu anglickému vzoru. Podobný problém před nedávnem řešil Jacek Mrowczyk v Polsku a svůj doktorský projekt nazval Niewielki słownik typograficzny. Mrowczykova práce je především slovníkem, kdežto StarType otevírá mnohem širší náruč také zájemcům o vysvětlení, jak se vlastně dnes písmo dělá, a také představuje (i s autorskými komentáři) písma dvou mladých slovenských tvůrců Michala Tornaye a Jána Filípka. Palo Bálik se v Žilině přiznal, že to ještě není zdaleka všechno, a že slovník časem vyjde v mnohem košatější verzi. Věřím, že publikace bude fungovat jako startovací rozbuška pro iniciaci nových tvůrců písma a autorům knihy StarType přeji mnoho úspěchů v další práci na poli misionářů typografického řemesla.

Paradoxní název kupodivu přesně vystihuje, o co jeho tvůrcům jde. Grafičtí designéři jsou totiž zvyklí na to, že výsledek jejich práce mívá na veřejnosti takřka jepičí život. Reklamní kampaň odezní a zbylé katalogy a letáky mohou jít rovnou do koše. Koncert se odehraje a plakáty jsou přelepovány jinými. Není divu, že každého grafika čas od času napadne udělat si radost a místo placené zakázky vytvořit jen tak něco pro radost. Radostí a chutí prozkoumat „neznámý“ terén čistě výtvarně-konceptuální instalace je vlastně celá výstava prodchnuta. Dvacet devět písmen stylizovaných do podoby prostorových objektů tvoří dohromady větu „Umenie vyžaduje od divákov obete!“ Všichni zúčastnění autoři tentokráte záměrně ignorovali základní krédo každého grafika zabývajícího se vizuální komunikací – svoje sdělení předat co nejjednodušeji a nejsrozumitelněji. Místo toho se ponořili do výtvarné hry s objektem, prostorem, divákem – a až nakonec s typografií. Na pohled bezstarostná zábava potěší vnímavého návštěvníka hned dvakrát. Jednotlivé vystavené artefakty fungují jednak jako samostatná výtvarná dílka, jednak jako písmenkový kvíz, který láká k dešifrování.

Mimořádné setkání představitelů většiny uměleckých směrů, jimiž bylo 20. století obdařeno, to je také zajímavý přehled originálních autorských přístupů. Některé jsou více ilustrativní, jiné zase třeba jen typografické, knihy jako objekty mnohdy mají blíže k soše, konceptuální projekty se střídají s ryze malířskými, jazykové experimenty s knihami téměř bez textu. A to vše na poměrně malé ploše čtyř výstavních sálů, které bezprostředně navazují na hojně navštěvovanou výstavu „Goya e il mondo moderno“, a cestou do šatny jí nelze obejít. Jeví se to jako zajímavý tip, jak lidi naučit, že grafický design do výstavních síní také patří. Ten, kdo si zaplatil „Goyu“, může tak ještě zdarma vidět i sbírku bibliofilií. Knižní fajnšmekry určitě potěší, že výstava je zdarma i bez kombinace s „Goyou“. Pokud budete mít do 23. května cestu do Milána, neváhejte a výstavu navštivte. Palác Reale najdete snadno – na hlavním milánském náměstí hned vedle katedrály.

www.comune.milano.it/palazzoreale

Jednotliví přednášející představili celou řadu projektů dokládajících jejich sociální citlivost a schopnost přesně pojmenovat konkrétní problém, vytvořit si z něho vlastní téma a to pak kreativně řešit nástroji z různých oborů grafického designu. Tak např. informační grafika může dešifrovat složité společensko-ekonomické (K. Lenk) nebo společensko-ekologické (A. Morelli) jevy, může také ovšem zabránit sociálním nepokojům a zajistit regulérnost prezidentských voleb (M. Gonzales de Cosio). Lze pravidelně realizovat reklamní kampaně na podporu složitého života lidí, kterých by si jinak nikdo nevšiml (M. Itkonen). Proti reklamě můžeme bojovat třeba zase reklamou (J. Barnbrook). Obavy z nebezpečí globálního charakteru můžeme vyjádřit kultivovaně (L. Drewinski) nebo takřka gerilovým způsobem (N. Douglas). Existuje oblast každodenních drobných starostí, např., problém, jak zajistit jednoznačné porozumění textům na krabičkách s léky (K. van der Waarde) nebo jak naučit číst dislektické děti pomocí speciálně ilustrovaných a upravených knih (M. Thiessen). Se čtením dětí úzce souvisí také jejich výuka psaní. Snadněji se to naučí správně vytvořeným výukovým písmem (F. Blažek).

Panelová diskuse za účasti K. Lenka, J. Barnbrooka a rektora katovické akademie M. Oslisla

To byly jenom některé příklady tématických oblastí, ve kterých se přednášející na katovické konferenci pohybovali. K všeobecné spokojenosti přispěly mimořádné schopnosti organizátorů v čele s Ewou Sataleckou a Jackem Mrowczykem, a také zázemí poskytnuté Akademií výtvarných umění v Katovicích.

Záměrně mluvím o polském plakátu ve spojitosti s letošním Trienále plakátu v Trnavě. Kdo totiž navštívil expozici plakátů v trnavské synagoze, viděl výstavnímu prostoru dominovat především polské (a také íránské) exponáty. Polští tvůrci byli v některých případech zastoupeni i čtyřmi pracemi. Čím to, že je jejich účast tak rozsáhlá? Důvod už lze vystopovat v polském uměleckém školství. Plakát je tam totiž na všech vysokých uměleckých školách vyučován v samostatných ateliérech, které se mu přednostně věnují a mají ho i v názvu. Na Slovensku už takto speciálně orientovaný ateliér na vysoké umělecké škole není. V posledních letech se mu ale na Pedagogické fakultě Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici věnuje známý polský(!) grafik Piotr Kunce. V Česku nadále existuje specializovaný ateliér plakátu (i když se tak přímo nejmenuje) na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Vede ho Karel Míšek, (nejen) v Polsku uznávaný absolvent tamější vysoké umělecké školy a vytrvalý šiřitel klasické polské plakátové školy. V tomto textu se nesnažím rozkrýt podvratné působení žádné polské plakátové mafie, ani neoplakávám neexistenci předrevolučního Filipova ateliéru politického plakátu na pražské Umprum. Chci jen vystopovat způsoby „přežití“ plakátu v Polsku. Je mu tam stále věnováno dostatek prostoru ve výstavních síních, existují každoroční soutěže v plakátu ekologickém, sociálním i např. plakátu s tématikou „bezpečnosti práce“(!).

Pokud jde o plakáty kulturní, traduje se historka o tom, jak se v roce 1945 potkali klasikové – zakladatelé polské plakátové školy, Eryk Lipiński a Henryk Tomaszewski. Lipiński Tomaszewskému povídá: „Mám skvělý nápad. Budeme dělat filmové plakáty.“ A Tomaszewski mu na to řekl: „Filmové plakáty? My? Skuteční umělci? To přece nemůžeme.“ Kulturní plakáty nakonec znamenaly pro řadu tamějších umělců v období po II. světové válce zónu úniku před propagandistickou rutinou. Praktická neexistence komerční grafiky tehdy byla dalším důvodem, proč se v Polsku tolik skvělých tvůrců věnovalo plakátům z oblasti divadla, filmu nebo třeba cirkusu. Kulturní tématika umožňovala dovést plakát jako médium až do sféry volného umění, setřít tak jazykovou bariéru a usnadnit jeho pochopení i tvůrčí následování rovněž v zahraničí. Stefan Lechwar tvrdí, že by měli být polští designéři právem hrdí na svůj vynález – umělecký autorský plakát – to znamená plakát, který existuje navzdory původní komunikační funkci plakátu, kvůli které vlastně kdysi dávno vznikl. Umělecký či autorský plakát nemusí nikoho rychle a přehledně informovat, při jeho vzniku nejsou podstatná opticko-ergonomická hlediska jeho budoucího umístění v exteriéru rušného města. Jde vlastně o svébytné volné umělecké dílo, podobné malbě nebo plastice. Autorský plakát totiž nepodléhá času ani změněným politicko-kulturním podmínkám. Originální filmové plakáty už v Polsku stejně jako na Slovensku nebo v Česku nahradily hollywoodské bianco „formuláře“ s fotkou, komerční plakáty pak celostránkové inzeráty, city lighty a billboardy.

Pohled do expozice plakátů v působivém prostředí trnavské synagogy

Trienále plakátu v Trnavě (TPT) nicméně ukázalo, že plakát jako medium – nositel obsahu může být i nadále pro umělce – designéry atraktivní výtvarnou disciplínou právě pro ten obsah. Zatímco ve sféře volného umění se občas programová „bezobsažnost“ stává konceptuálním východiskem tvorby, plakát bez obsahu autorského sdělení přestává být plakátem. Pokud jsem ve spojitosti s Trienálem zmínil tradiční plakátovou velmoc Polsko, nemohu nevzpomenout ani Francii, jejíž reprezentant Francois Caspar za svou výraznou sérií nepřehlédnutelných (francouzských) formátů plakátů získal Grand prix pro celkového vítěze TPT – Cenu Andyho Warhola a jeho krajanka Caroline Rojas zase Cenu předsedy Trnavského samosprávného kraje pro kategorii A1. Cenou Master’s Eye byly oceněny mezinárodně uznávané osobnosti grafického designu Peter Biľak a Niklaus Troxler. K oběma myslím není třeba nic dodávat… Rád bych ale vyzdvihl fenomén letošního Trienále, vizuálně velmi silnou kolekci íránských autorů, kteří spolu s polskými jednoznačně ovládli výstavní prostor synagogy. Persko-islámská tradice ornamentu se překvapivě dobře snoubí s poetikou dnešní „trendové“ grafiky inspirované virtuálním světem digitálních technologií. Exotičnost písma znamená pro nás Evropany ztrátu čitelnosti, o to víc se můžeme soustředit na vnímání kompozice a rytmu, podobně jako u hudby. Zdá se, že tak jako japonští tvůrci fascinovali a inspirovali své euroamerické kolegy v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, dnešní evropský grafický design právě dostává výživnou infuzi z oblasti východu středního. Tato skutečnost byla odměněna 1. cenou v kategorii A1–plakát pro íránského grafika Imana Raada. Letošní Trienále plakátu Trnava se rozhodně vydařilo. Galerie Jána Koniarka poskytla reprezentativní prostředí, expozice v lehce exotické synagoze zase navodila dojem jakéhosi tavicího alchymistického tyglíku různých světových kultur, které spojuje zájem o plakát. Ale Trienále nebylo jenom o plakátech. Když jsem vyjmenovával, co všechno v dnešní době „zaplouvá“ do dříve výsostných vod plakátu, záměrně jsem nezmínil elektronická média. Jejich vliv je neoddiskutovatelný.

Pamatuji si na emotivní diskuzi v rámci jednoho z minulých žilinských KUPÉ, kterou podnítil svým vystoupením Pavel Choma. Šlo o to, zda-li vůbec bude nějaký další ročník Trienále, a zda-li vůbec bude věnován plakátům. Jedním z logických argumentů bylo, že společenská funkce plakátů postupně slábne a na jeho místo nastupují právě elektronická média. V Trnavě se podařilo důstojným způsobem spojit obojí. Problém prezentace webových stránek organizátoři Trienále vyřešili plakátovým rozvěšením otisků obrazovek na stěny výstavní síně, pro návštěvníky jsou pak k dispozici počítače, aby si mohli jednotlivé „webovky“ prohlédnout také v akci – v pohybu a se zvukem. Když jsem vyjmenovával klady trnavského Trienále, musím se zmínit také o dvou záporech. Součástí TPK byla také přehlídka a soutěž tvorby studentů vysokých výtvarných škol – jejím vítězem se stal Fabio Parizzi ze Švýcarska. Vystavené plakáty měly kvalitní úroveň, horší už byl způsob jejich výstavní prezentace. Ve druhém patře rozsáhlé budovy bývalého kláštera působily mezi exponáty Západoslovenského muzea jako předměty ve skladišti, špatná adjustace měla za následek, že týden po zahájení výstavy už některé z vystavených plakátů ležely spadlé na zemi. Mezi pravěkými pěstními klíny a japonským porcelánem vypadaly trochu nechtěně…

Další připomínku mám ke katalogu. Graficky velmi hezky upravený katalog TPK (Ondrej Gavalda) neobsahuje, narozdíl od katalogu z minulého Trienále, ani polovinu všech vystavujících, dokonce nejsou jejich jména uvedena ani v závěrečném seznamu. Tolik k nedostatkům. Klady je však mnohonásobně převyšují. Trienále plakátů Trnava nepochybně je významnou mezinárodní přehlídkou současného grafického designu s celou řadou doprovodných akcí také v jiných slovenských městech. TPK si již svoje místo na slunci vybojovalo a dosaženou kvalitou vystavených prací jistě také za tři roky k účasti opět naláká celou řadu špičkových zahraničních grafických designérů. Co bude s plakátem dále, není zatím úplně jisté, poslední Trienále však jednoznačně prokázalo jeho momentální životaschopnost, a také naznačilo, že se dá expozice plakátů vhodně zkombinovat s prezentací např. webových stránek, aniž by si obě komunikační média navzájem konkurovala.

Výstavní expozice TPK byla veřejnosti přístupná do 20. prosince 2009.